I klukům z vesnice se plní sny

Ze začátku mé kariéry mi nikdo nevěřil a odborníci mi i říkali, že vůbec nejsem pro tento sport geneticky obdařen, že nevyhraji ani republiku. Já si ale šel tvrdě za svým, a svou cílevědomou pílí jsem se dostal kam, až se dostane jen pár vyvolených. Česká kulturistika se dočkala obrovského úspěchu, to byla slova reportéra sportovních novin ve zprávách na Nově. Ano, profesionální Mr. Olympia je snem každého kulturisty, ale dostane se tam jen málokdo, a mě, PeVanovi, již nikdo nikdy nesebere to prvenství, že se tam nominoval vůbec jako první s českou národností.

Má příprava na profesionální Mr. Olympia 2012 ale nezačala zrovna nejlépe. Hned na začátku přípravy se objevil velký zádrhel v podobě natrženého prsního svalu. Mé jediné velké zranění za moji čtvrt století dlouhou kariéru. A jak jsem tomu zranění přišel? To se dozvíte v odstavci níže.

Podnikání se s přípravou na Mr. Olympia dá skloubit jen těžko. V ten den, kdy se mi zranění přihodilo, jsem měl na trénink sotva čtyřicet minut, jinak jsem vždycky cvičil půldruhé hodiny. Říkám Mírovi Pospíšilovi, který na benchpressu zrovna končil, ať mi nechá činku naloženou. Sundal jsem si závaží na 70 kg, ačkoli jinak jsem se vždycky rozcvičoval od prázdné tyče. Rozcvičování je velmi důležité, a já to ten den prvně, co jsem dělal kulturistiku, porušil. Rozcvičení jsem hodně podcenil. Po sérii se 70 kg jsem poté postupně zvyšoval váhu, až jsem se dostal na možná pro vás neskutečných 190 kilogramů. Pro mě to ale byla váha skoro normální, s kterou jsem byl schopen dát čtyři opakování při osobní váze pod 100 kg. Tomáš Bureš mě dokonce ve svém rozhovoru pro Muscle & Fitness označil za jednoho z nejsilnějších kulturistů ČR. Poté jsem postupně snižoval na 170 kg a na 150 kg, se kterými jsem chtěl udělat deset opakování. Jenže v průběhu celého tréninku mi tělo signalizovalo, že není něco v pořádku, měl jsem takové nepříjemné mravenčení a cukání v levém prsním svalu v oblasti úponu. Když jsem udělal se 150 kg činkou šest opakování, říkám si, dám ještě dvě a raději činku vrátím do stojanů. Ale v osmém opakování, když jsem šel dolů, se ozvala rána, jako když praskne větev. V tu ránu jsem ztratil vládu nad činkou, a bylo jediné, obrovské štěstí, že jsem měl za sebou Míru, který předtím na benchpressu cvičil a já ho poprosil, jestli mi pomůže. Míra okamžitě zareagoval a činku ubrzdil tak, že jsem si sval neutrhl úplně, ale „jen“ asi ze sedmdesáti procent. „Tak to je v prdeli.,“ říkal jsem si. Naštěstí mi ale kulturistika už v té době udělala plno známých, a mezi nimi byl i primář ortopedie Martin Švagr, kterému jsem hned zavolal a poprosil ho o pomoc. A povedlo se, Martin mě dal do kupy. Pro něho to byla možná běžná rutina, ale já to viděl jako malý lékařský zázrak. Byl jsem na tom najednou tak, že jsem mohl za tři neděle jet prsa zase na plný pecky!

Co myslíte, za jakými cílem jsem odlétal do USA? Věděl jsem, že nejsem suprově postavený, a tak jsem zůstával při zemi. Na Mr. Olympia soutěží největší hvězdy, světoví šampioni, prostě ti nejlepší z nejlepších z celé planety. Mým cílem bylo skončit mezi osmým a desátým místem, ale sen jsem si splnil už tím, že jsem se do soutěže vůbec nominoval, a kdybych skončil výš než na osmé pozici, byla by to třešnička na dortu. Naopak, kdybych byl horší, naštvalo by mě to. Ale co, jde přeci o nejvýznamnější soutěž a já jsem již mezi nejlepšími. Český rodák tu zatím nebyl žádný, a kolik jich na Mr. Olympia bude po mně?

Do Las Vegas jsme odlétali dřív kvůli aklimatizaci. Když nad tím přemýšlím s odstupem času, tak si uvědomuju, že to možná byla chyba. Posuďte sami, pár dnu před soutěží při cestě z posilovny jsme si jeli nakoupit, bylo to v úterý, a já už byl ze superkompenzace hodně utahaný. Tak jsem řekl, že zůstanu v autě. Jak tam tak sedím, cítím drobnou bolest v bederní oblasti a říkám si „Ty vole, co se to zase děje, to už není možný, zase se snad něco zesere!“ Když se můj realizační tým a moje manželka vracely z nákupů, svěřil jsem jim svoje pocity. Doufal jsem, že to mám z přechodu z klimatizovaných místností a chodeb, kde to fičelo, jak někde za polárním kruhem, a pak ven na vzduch do pětačtyřicetistupňové výhně, to člověk dostal pořádně do palice. Jenže druhý den jsem se probudil a bolelo mě i v podbřišku. Nejhorší bylo, že když jsem šel na malou, to začalo ukrutně pálit. Říkal jsem si: „To je na pí*u!!! Zase nějaký problémy, ty se mě snad už nikdy nepustí. Poslední tři sezony samý sračky!“ Ještě když to teď píšu, nejradši bych za slovem na pí*u udělal ne tři, ale sto vykřičníků, jak mě to pořád štve!!!

Když jsem se šel odprezentovat, navážil jsem pouhých 91,6 kg a to jsem měl před odletem dva týdny nazpět 103 kilo. Potom se ještě k již zmíněným problémům přidala 39°C horečka. V den závodů se můj stav zlepšil, ale jenom nepatrně, pořád jsem měl vysokou teplotu a vinou horečky jsem se tak neskutečně potil, a k tomu všemu jsem ještě udělal velmi špatné rozhodnutí a začal tvrdě odvodňovat.

Volnou sestavu jsem si užil, těšilo mě, že měla docela příznivá odezva v hledišti. Poté jsme nastoupili na porovnávání. Stál jsem vedle hvězdy Jose Raymonda, který pravidelně bral z „Olympie“ medaile. I proto jsem dával do pózování úplně všechno. Pokud chcete vidět, jak to na soutěži vypadalo shlédněte galerii Mr. Olympia. Když nás poslali na back line, stoupnul jsem si a vydýchával se a připraval se na další vyvolávání. Zčistajasna jsem ale začínal mít rozmlžené vidění, začalo se mi špatně dýchat, a měl jsem pocit, že vrávorám. V tu chvíli jsem si řekl: „Seru na to.“ Jeden z pořadatelů, takový velký černoch, postřehl, že nejsem úplně v pohodě, a tak přišel na pódium a stoupl si přede mě. To asi kdybych šel k zemi, aby mě zachytil, a nevidělo to obecenstvo. Že jsem nebyl vůbec v pořádku, potvrzuje i fakt, že mi museli pomáhat ze schodů. V zákulisí ke mně okamžitě přiběhli lékaři a ihned mě položili. Nemohli mi vůbec naměřit puls…

Zajímalo by Vás, co následovalo? Tak musíte ještě chvilku vydržet na říjen 2018 kdy kniha vyjde. Už to není tak daleko, a Vy se dočtete co se s PeVanem dělo dál.

Petr PeVan Vaniš