Otevřu www.ronnie.cz a čtu upoutávku na článek v Muscle & Fitness s názvem "STOJÍ TO ZA TO?" Článek bude asi velmi zajímavý a možná si po hodně dlouhé době zase tento světový fitness magazín koupím. Po přečtení jsem si řekl, že teď nastal ten pravý čas na dopsání článku a otevřel jsem svojí složku, kde mám rozepsané články pro blog Petra PeVan Vaniše. A začal jsem dopisovat svůj rozpracovaný článek s pracovním názvem: "Návrat, dobrý nápad ano nebo ne?".
Myslím, že to je teď dobré téma pro článek. Jaký mám já názor k návratu na soutěžní podium, a že teď těch návratů bylo. Vracel se i borec, z let, když jsem s kulturistikou začínal a neskutečně ji žral a jeho obdivoval. V tu dobu jsem se nemohl dočkat, až vyjde nový Muscle & Fitness, kde bych hltal jeho fotky a články o něm.
Na jednu stranu ho obdivuji, protože já se teď nedovedu donutit ani k sebemenšímu trénování. Cvičení mi teď přijde jako obrovská ztráta času, který mohu věnovat něčemu plnohodnotnějšímu. Kdo mě velmi dobře zná, by řekl, že toto by bylo před pár lety nepředstavitelné, že cvičení je už pro mě ztráta času. Ač netrénuji, nejeden člověk mi řekl, jestli jsem nezačal zase naplno trénovat, že jsem samý sval a dokonce starosta naší obce se mě zeptal: "Ty jdeš zase na závody?" Posuďte sami dle přiložené fotky a napište mi svůj názor, co na mojí formu říkáte.
Když jsem trénoval pod dohledem Petra Stacha, hrozně jsem se divil, jak může mít poháry, které vyhrál, tak hrozně zaprášené a plné pavučin. Vždy, když jsem tam byl na konzultaci či tréninku, říkal jsem si, jak tohle může dopustit, taková neúcta k dosaženým titulům! Teď se stačí podívat na mé trofeje, je to stejné, samá pavučina, samý prach. Nedávno mi jeden pohár dokonce spadl a trochu se pochroumal. Před pár lety bych byl schopen dát do jeho opravy klidně tisíce, jen aby vypadal stejně jako, když jsem ho vítězoslavně na pódiu převzal. Teď asi mám tu neúctu já nebo jsem již zapomněl kolik mě to stálo úsilí a dřiny jich dosáhnout. Pohár místo na opravu šel do popelnice, byl stejně za třetí místo, tak co s ním 
. Před pár lety jsem myslel, že bez kulturistiky nemohu žít a teď koukám na kulturisty skoro jako na poloviční blázny. Za své doby jsem patřil možná k bláznům největším, ale to nemohu posoudit já, jaký jsem byl blázen, to by museli posoudit lidé kolem mě. Nyní nedovedu ani pochopit, proč jsem kulturistice tolik obětoval. Co vše jsem jí obětoval, zjistíte v mé knize.
Ještě jsem ani nezmínil, kterého borce jsem myslel, ten který se vracel byl Flex Wheller. U Flexe se hodně divím, že se vracel. Tady se naplno hodí mé přirovnání, že kulturisté jsou poloviční blázni a u Flexe toto přirovnání sedí dvojnásob, protože kulturistice musel obětovat hodně moc. Obětoval jí kus zdraví, a přesto se z toho neponaučil a riskuje znova (viz. článek).
Co ho k tomu motivovalo? Jaký byl ten hlavní impuls jeho návratu? Jestli marketing, nebo ztráta popularity, to nevím, možná si nedovedl najít jiný smysl života. Ale co vím stoprocentně, že já se už nikdy na pódium jako kulturista nevrátím. Musím se ale i přiznat, že bych to asi ani nedal. Neměl bych vůli udržet dietu. Teď si dopřávám, to co jsem si za dvacet pět let odříkal – McDonald´s, rohlíček s máslíčkem, gulášek s knedlíčkem, klobásky s chlebíčkem, a k tomu všemu teď neodmyslitelně patří i pivíčko a někdy ne jen jedno 
.
Petr PeVan Vaniš.
Zpět na blog...